Další z každoročních zájezdů naší cyklistické sekce ČNB z rozhodnutí členské základny směřoval do Černé Hory. Když jsem se pídil po důvodu, proč zrovna tam, bylo mi řečeno, že "lidé chtějí k moři" a říkal jsem si, že už jsou asi přejezeni francouzských sýrů a výborných vín, protože většina našich cest za čtvrtstoletí směřovala do Francie. Disciplinovaně a demokraticky jsem se tedy podřídil rozhodnutí většiny, ale v zásadě jsem o této staré pidizemičce, která je 6x menší než naše republika a ve které žije jen 650 tis. obyvatel, v zásadě nic nevěděl. Snad jen to, že za monarchie jsme tam měli svoje válečné loďstvo a díky hyperinflaci v minulosti přijali západoněmeckou marku, takže dnes platí eurem, i když jako stát nejsou řádným členem Eurosystému.
Cesta autobusem do Černé Hory v péči osvědčené CK Adventura trvala skoro 24 hodin a euroskeptici si v praxi mohli připomenout dobu, kdy jsme ještě nepatřili do Schengenského prostoru a na každé hranici probíhala jak pasová, tak i celní kontrola, takže prakticky kontroly čtyři. Mimo státy, které člověk na cestě očekává, do Dubrovníkem ještě na chvíli (asi necelých 10 km) zavítá do Bosny a Hercegoviny, potom se zase vrátí do Chorvatska, až ho konečně přivítá hranice s Černou Horou. Po celou dobu jsme našli svoje útočiště v přímořské Budvě.
 |
| Z pevnosti celkový pohled na Budvu |
 |
| Ty menší lodě čekají na zákazníky |
 |
| Trochu větší a hlavně nákladnější |
 |
| Noční přístav v Budvě |
 |
| Uličky Budvy v noci |
 |
| Nad Kotorským zálivem |
Délka jednotlivých cyklistických tras každý den byla v rozsahu 40 až 50 km, pochopitelně ti zdatnější na silničních kolech denně hltali i 80 km. Vzhledem k hornatému pobřeží etapy byly kopcovité a denně jsme běžně nastoupali i 1.000 výškových metrů. S podporou autobusu však šlo trasy orientovat tak, že trasy vedli převážně k moři. K jízdě jsme volili převážně opuštěné a nepoužívané silničky, které pomalu a jistě zarůstají, ale zejména pro MTB představovali ideální trasu. Díky rychlé výstavbě nových komunikací jsme se dostali také pod lžíce místních rypadel, které silnice napřimují nebo budují nové komunikace.
 |
| Pohled z NP Lovčen na zátoky |
 |
| Do přístavu v Kotoru zajíždějí i tyto paneláky |
Zdejší příroda je opravdu nádherná a Černohorci se o ni taky viditelně hezky starají. Co mě potěšilo méně je obrovský investiční boom (pochopitelně hlavně u moře), takže asi brzy si svoji zemičku zastavějí. Mimořádně hezká je Boka Kotorská (UNESCO), soustava čtyř mořských zálivů (Risanského, Tivatského, Hercegnovského a Kotorského) v nejužším místě jen 350 m široký. Dále jsme navštívili pohoří Lovčen, poloostrov Luštica a NP Skaderské jezero, které je už z jedné třetiny v Albánii.
 |
| Vplutí lodí do zálivu hlídaly pevnosti (zde Mamula) |
 |
| Další pevnost, později vězení |
 |
| Modrá jeskyně - náš cíl výletu na loďce |
 |
| Idyla v obci Krasiči |
 |
| Na poloostrovu Loštica |
 |
| Město Stari Bar |
 |
| Stari Bar |
 |
| Asi nejstarší olivovník v Evropě (přes 2000 let v obci Mirovica) |
 |
| Řeka Crnojeviča - začátek Skaderského jezera |
 |
| Řeka Crnojeviča o kus dál |
 |
| Sjezd k obci Vinpazar |
 |
| Za 8 € brambor se špenátem sice málo, ale pstruhy hned dva. |
 |
| Když se autobus cyklistů vrhne na vzorky pršutu |
Cestou není nouze o typické černohorské produkty, zejména pršut (hlavně v okolí vesničky Njegoši), mořské nebo sladkovodní ryby, kravské, ovčí či kozí sýry, dobré červené víno či populární rakiji.
Pro většinu účastníků tohoto zájezdu byla Černá Hora velkým a moc příjemným překvapením. Velmi srdeční lidé vám na každém kroku dávali znát, že jsou opravdu rádi, že jsme se sem vypravili. A jízda na kole je pro ně spíš taková trochu bláznivá vrtocha, protože opravdový Černohorec se drží jedné zásady svého desatera: "Ve stínu je spása - z odpočívání ještě nikdo neumřel."
