Výborná Šumava na kolech 🇨🇿 🚲 (srpen 2023)

Jedním z bílých míst, které vůbec neznáme, je Šumava. Sice známe okolí Lipna, ale centrální část Šumavy se nám dosud vyhýbala. Aspoň jsem si to myslel. Skutečnost ale byla trochu jiná (viz dále). 

Svoje putování po Šumavě jsme zahájili obědovou zastávkou v Přešticích, místě kde se narodil přeštický Strakáč, jediná česká odrůda prasete. 

Přeštický čuník na pivním tácku v místním pivovaře

V pivovaru U Přeška jsme si dali hezký oběd s vepřovým masem (jak jinak) a těšili se na nově opravovaný barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Bohužel práce nejsou ještě hotové (druhá polovina srpna 2023) a tak nás dovnitř nepustili. Zůstává tak na seznamu našich potencionálních cílů pro další léta. Ubytování jsme měli v Prášilech v domě bývalého venkovského lékaře z roku 1777. Když sem se po vesnici rozhlížel a prohlížel si směrové značky, uvědomil jsem si, že jsem tu už jednou byl, za trochu zvláštních podmínek. 

Někdy v roce 1985 (tedy ještě 4-5 let před sametovou revolucí) jsem narukoval jako záložní důstojník k tankovému útvaru do Holýšova a odjeli jsme m.j. s tanky střílet „někam“ k Železné Rudě. Důležité je to, že jsme pořádně nevěděli, kde přesně jsme (tehdy žádné telefony nebyly a tudíž ani v nich instalované mapy) a dostali jsme od svých nadřízených jediné zadání – od ostrých střeleb se držet co možná nejdál, abychom si neublížili. Proto jsme asi 3 dny nedělali nic jiného, než sbírali obrovské množství borůvek a hub, které byly všude kolem nás. Prášily byly v pohraničním pásmu a tak tam na ně nikdo chodit nemohl. Nyní jsme si mohli přečíst, že se jednalo o střelnici Slunečná na cestě do Srní a v místním infocentru jsme si mohl prohlédnou i archiv asi 40 fotografií a tři strany textu, které popisoval život v této dříve utajené vojenské lokalitě.

Cyklistika na Šumavě je pěkná výživa. Díky našim elektrokolům jsme si mohli trochu odfrknou, ale náš kamarád Honza měl bohužel jen klasické horské kolo a tak si pěkně máknul. Na rozjezd jsme si dali jezero Laka a pár zaniklých obcí v nejbližším okolí, odkud bylo převážně německé obyvatelstvo po válce vyhnáno. 

Naše vrcholové družstvo nedaleko Poledníku (1.315 m n. m.)

Druhý den jsme se vydali na Poledník. To byl taky vojenský objekt, sloužící k odposlechu našich západních sousedů. Dnes je tam expozice připomínající tuto pohnutou část naší historie. 

Expozice připomínající dobu celkem nedávnou 

Z Poledníku jsme krásným sjezdem přes rozlehlé a krásně zelené slatě dorazili do Modravy a jeho minipivovaru Lyer. 

Povinná zastávka v pivovaru Lyer na Modravě

Přestože to z Poledníku hezky ubývalo, museli jsme se pokochat okolní přírodou

Zde to opravdu žilo a je vidět, že cyklistika a rozumná konzumace lokálního piva jde krásně dohromady. Přes pramen Vltavy (trochu zklamání, protože tam nelze ani nabrat vodu) jsme dojeli do českého Aspenu - na Kvildu. Zde měli naši hostitelé dopředu vyhlédnuté místo na kávu a pověstný povidloň. 

Můj oblíbený dezert - povidloň a odpolední kávička

Přes Filipovu Huť a Antýgl jsme dorazili do Srní, kde byl podle knihy Lukáše Hejlíka (našeho neodmyslitelného průvodce) krásný bufet Okno do Šumavy. Na louce vedle hasičárny se vám majitel kiosku snaží splnit každé přání. Asi se mu to daří, protože se tam zastavují nejen cyklisté a turisté, ale i řidiči místních autobusů. Tento den jsme na kole najeli hezkých 75 km.

Druhý den ráno jsme cyklobusem z Prášil vyrazili na Filipovu Huť. Za krásných 36 Kč (já jako senior dokonce jen 18) + 20 Kč za přepravu kola nás bus převezl přes největší kopce a ušetřil nám sílu na další trasu. Hezkou Kvildou jsme jen profrčeli a zamířili na jedno z nejstudenějších míst republiky – Jezerní Slať. V krásné restauraci Pod Stadionem na Churáňově jsme si dali oběd a sjeli do Kašperských Hor.  Zde jsme opět vytáhli knihu 555 výletů s gastromapou Lukáše Hejlíka a navštívili cukrárnu a pivovar a svoji sbírku razítek v knize rozšířili o další úlovky.

Náš neodmyslitelný průvodce - kniha Lukáše Hejlíka 555 výletů s Gastromapou

Moc pěkné zastavení - Okno do Šumavy v Srní

Přes Čeňkovu Pilu jsme se zase vrátili do Srní, kde jsme se znovu zastavili v Oknu do Šumavy. Cestou do ubytování náš už zastihl déšť, ale i tak to bylo hezkých 55 kilometrů, za tři dny slušných 158 km.

Cestou domů jsme se ještě zastavili na statku Česká Lípa v Myslevicích (na doporučení knihy 555 výletů), kde jsme vyzkoušeli úžasnou kulajdu a bramborové noky s lanýži a kedlubnovým zelím. 

Statek Česká lípa nezklamal - bramborové noky s lanýži

Švihov - kulisa filmu Tři oříšky pro Popelku

Poté nás ještě čekala zastávka na vodním hradě Švihov, kde žila hlavní představitelka filmu Tři oříšky pro Popelku a hrad se stal kulisou této nejpopulárnější vánoční pohádky. 

Na motorce na nejsevernější bod České Republiky 🇨🇿 🛵 (19.7.2023)

V poslední době mě zaujali cestovatelské knihy Martina Úbla, ale zejména jeho projekt Stezka Českem může jít každý. Tam jsem se m.j. dozvěděl, že jsou výrazně vyznačeny nejsevernější, nejjižnější, nejvýchodnější a nejzápadnější body Česka. A protože mám nejsevernější bod jen asi 125 km od domova, rozhodl jsme se prozkoumat Šluknovský výběžek na motorce a kousek trasy si projít.

Vyrazil jsem přes Bělou pod Bezdězem a první povinnou zastávku jsem si udělal ve vyhlášené zmrzlinárně paní Ivany Jablonovské v Mimoni, kam v roce 2018 přesídlila z Hamru u Jezera. 

Jen malý úsek prodejního pultu (spíš pro ilustraci, co se dá vyrobit)

Svoji zmrzlinovou volbu si už bohužel nepamatuji...

Protože denně ve své provozovně na sídlišti nabízí asi 60 druhů zmrzlin, vždycky je těžké si vybrat. Pro ty úplně nerozhodné nabízí svoji specialitu „Nevím kterou“, ale u té mi nehrozí, že bych ji někdy ochutnal. Protože jsme přišel jako první hned po otvírací době, měl jsem dost času se navíc také očima pokochat. Jsem zvědavý, co na to řeknou milovníci zmrzliny – moji vnoučci, až si sem jednou společně zajedeme.

Cesta dál probíhala přes městečka, které sice podle názvu znám, ale nikdy jsem v nich nebyl. Cvikov, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov, to byly moje průjezdní body a začátek pěšího putování jsem si udělal v nejsevernější obci republiky s krásným názvem Lobendava, místní část Severní. Zde jsem po zelené turistické značce došel až k hraničnímu přechodu pro pěší do Německa a po žluté pokračoval až k nejsevernějšímu bodu republiky. 

Hraniční přechod pro pěší Severní

Zde mě přivítal krásný kámen označený státním znakem a pěkné odpočinkové místo k posvačení. Bohužel nás, co jsme měli podobný nápad, bylo víc a tak místo u stolu jsem nenašel. 

Nejsevernější místo naší republiky

Dál jsem pokračovat převážně hustým lesem v blízkosti státní hranice. Potom na mě k mému překvapení vykoukla klinika Hochwald, která je na německé straně jen 50 m od státní hranice. Poté se už cesta úsekem Stezky Českem svažovala zpět k mému výchozímu bodu, kde jsem zanechal motorku.

Cestou zpět jsem se zastavil na odpolední kávu v pěkné kavárně s vlastní pražírnou v Rumburku. Největší drama mi přichystala blízká Mladá Boleslav, protože se nově pustili do rekonstrukce mostu a objížďka vedla přes místní část Sahara a Chrást, kde to moc neznám. I tak se mi tento motovýlet líbil.