sobota 31. prosince 2022

"Sliby se mají plnit aspoň o Vánocích...", aneb cesta lodí z Prahy na Slapy 🇨🇿⛴️ (červenec 2022)

Manželka si dlouho přála uskutečnit výlet parníkem z Praha na Slapy. Protože tyto výlety Paroplavba dělá jen o víkendech, pořád se to tak nějak nehodilo a stále bylo více jiných akcí, které dostávaly přednost. Až tak jednou po covidu mi oznámila, že tuto sobotu jede. A jestli chci, že mohu jet s ní. Předpověď počasí slibovala hezké počasí, a tak jsem se odhodlal jet také. 
Jedno z prvních a nejmenších zdymadel v pražských Modřanech
Stejný nápad mělo ale více lidí a tak se historický kolesový parník Vltava z roku 1940 (mimochodem i kulturní památka ČR) od rána rychle zaplňoval. Náš průvodce plavbou, který po celou cestu komentoval všechny zajímavosti okolí i související záležitosti, tvrdil, že si za celou dobu spolupráce se společností nepamatuje takovou hojnou účast. Cestující byli rozděleni na dvě skupiny – ty co měli zaplacenou „plnou penzi“ a po celou plavbu nevycházeli na palubu, protože jim neustále něco nosili a nás normální cestující, co jsme se spíše kochali a užívali si vzácného letního sluníčka. Také my jsme měli možnost si nápoje a jídlo podle jídelního lístku objednat. Co nás hodně překvapilo, to byly opravdu příznivé ceny, jak za jídla, tak nápoje, které si Paroplavba účtuje. 
Klaustrofobie uvnitř zdymadla se nenosí (Vrané) 

Blíží se zdymadlo ve Štěchovicích

Parník Vltava pluje čtyři hodiny tam po trase Modřany, Zbraslav, Vrané, Davle, Štěchovice do Třebenice pod Slapskou přehradou. Na místě má dvouhodinovou přestávku, ale bohužel je to v dost nešťastném a opuštěném místě, kde není celkem nic vidět. Jinak cesta je to zajímavá, hlavně když k tomu dostanete zasvěcený výklad.

Zdymadlo ve Štěchovicích
Nejzajímavější mi připadal soutok Vltavy a Sázavy u Davle. Obě řeky se tam na 78,3 km spojují a jejich vody se mísí. Vltava je většinou krásně průzračná, Sázava přitékající zprava má naopak jílem zakalenou vodu. Okolí řeky je plné míst, které jsou spojené s začátky trampingu u nás, např. vyhlášená osada Ztracenka. Vidět tato místa od vody je zajímavý zážitek. Každé projetí zdymadla je také krásný zážitek. Přitékající voda zvedá loď uvnitř kamenného koryta o několik desítek metrů. Navíc na horním toku se musí demontovat kabina našeho parníku, abychom projeli pod mosty. Také kormidelník se musí hodně sehnout, aby se pod most naše loď vešla. 

I kormidelník se musel pod mostem sehnout.
Na konečné vystupujeme a jdeme do kopce asi jeden kilometr do obce Třebenice. Tam ale otevřeno nic není. Prohlížíme si hráz Slapské přehrady a míříme na „horní“ přístaviště, kde funguje malá hospůdka s předzahrádkou. Odměňujeme se nanukem a kávou a po chvilce míříme zpět k naší lodi. 
Po 4 hodinách plavby v cíli pod  hrází Slapské přehrady
Cestou zpět je už není catering tak náročný, množství nabízeného jídla se snížilo na rozumnou úroveň, o to více dochází na sekty a tichá vína. V poklidu se pohodovou plavbou za 3,5 hodiny vracíme do podvečerní Prahy. Díky za super výlet.

Východní Čechy a Morava na nové motorce 🇨🇿 🛵 červenec 2022

Před časem jsem si koupil motorku. Ona to není motorka, je to takový menší skútr 125 kubíků, se kterým jsem zatím jezdil jen takové kratší trasy. Ještě nikdy jsem si neudělal několikadenní výlet. Až letos. V neděli 3. července jsem se po obědě narychlo sbalil a vyrazil jsem.

Konstrukční rychlost mého stroje (větší než 85 km/h) mě sice dovoluje jezdit po dálnicích, ale ona to žádná pohoda není. Jednak má člověk pocit, že překáží a také každý předjíždějící kamion s vámi hodí, že jste rád, že se udržíte na silnici. Plán cesty postupně vznikal v mé hlavě, protože dopředu jsem neměl nic promyšlené. Postupně tak vznikl ojedinělý výlet po místech, kde jsem nikdy nebyl. Přes Nymburk, Poděbrady jsem (jako za starých časů, když neexistovala dálnice) dorazil do Hradce Králové a pokračoval po vedlejších silnicích do Jaroměře a na vyhlášený Kuks. 

Barokní Hospital v Kuksu jsem viděl jen z venku


Ten mě vždycky fascinoval, ale nikdy jsem tam nebyl. Protože bylo už po zavírací době, musel jsem si prohlídku udělat jen z venku. Po večeři z vlastních zdrojů v bylinkové zahradě jsem přes plot slyšel zkoušku muzikálu Drákula na nádvoří hospice. Potom mě čekal ještě asi 30 km přejezd do Nového města nad Metují a rychlé nakouknutí do zámecké zahrady, která zavírala už v 17:00. Cestou do předpokládaného cíle v Olešnici v Orl. horách jsem se ještě zastavil na poutním místě Rokle se Stezkou manželů, abych měl o čem přemýšlet. Tam jsem se poprvé začal zajímat o možnost přenocování. V občerstvení a kiosku na náměstí, kde to opravdu žilo, mi poradili, ať se držím party trampů, kteří jdou přechod Orlických hor. To jsem ale jako motorizovaný nemohl. Pak mi jeden z návštěvníku kiosku domluvil ubytování v chatě Číhalka. K mému překvapení to bylo asi 50 metrů na samých hranicích s Polskem. Při vybalování jsem k mému překvapení zjistil, že jsem si s sebou nevzal ručník (dost podstatné) a jeden lék na 3 dny. Za první den jsem ujel odhadem asi 190 km a docela rád jsem se svalil do postele a brzy usnul.


Pohled na Zemskou bránu na Divoké Orlici

Neratovický kostel s farou


Interiér zrekonstruovaného kostela je strohý, ale krásný

Další den jsem ujel ještě delší trasu – asi 230 km. Z Olešnice jsem přejel Orlické hory se Zemskou bránou a hlavní zastávka byl kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Krásná a typická prosklená kopule byla aktuálně zevnitř pod lešením (probíhala oprava střechy, do které zatékalo) a tak se mi celkově v kostele moc nelíbilo. Zato obec, to byla jiná káva – dostatek krásných parkovacích ploch, romantická fara, bistro a minipivovar U poustevníka, pěkné penziony. Dále jsem pokračoval přes Hanušovice do Jeseníku a do 15 km vzdálených Mikulovic. Tam jsem jako tříletý kluk v r. 1955 jel s maminkou parním vlakem z Jeseníku za babičkou a dědečkem a je to má úplně nejstarší vzpomínka. Na parní vlak a jak jsme otvírali okna a byli celí od sazí si dobře vzpomínám, ale věděl jsem jen, že tam sloužil jako voják můj dědeček Josef Straka. Protože informační centrum obce bylo zavřené, nelenil jsem za zašel jsem přes ulici rovnou na městský úřad. Narazil jsem tam na ochotného zaměstnance, kterému jsem mohl svůj příběh převyprávět a říci mu, že hledám „něco“ ve vazbě na dědečka, ale nevím, co to je. On mě okamžitě pozval k počítači a v něm mi ukázal asi 5 km vzdálený bývalý muniční sklad Muna, který fungoval až do roku 2003. To celý ten příběh krásně uzavřelo, protože moje maminka a tatínek se seznámili v Poličce, kde právě dědeček sloužil v muniční továrně (!). Když mi pán řekl, že areál je už volně přístupný a je v něm volně přístupný protiletecký kryt, o mém dalším cíli bylo rozhodnuto. 

Protiletadlový kryt v Muně nalezen!


I v takto opuštěném místě najdou poutníci občerstvení

Areál byl hodně opuštěný, ale asi po půldruhé hodině a za pomoci dvou ochotných lidí se mi kryt podařilo najít. Poté jsem si ještě odškrtnul návštěvu Zlatých Hor a Koutů nad Deštnou, kde je oblíbená silnice motorkářů s úžasným povrchem k testování projíždějí zatáček. 

Déšť - největší nepřítel motorkářů
Loštická odměna - časopis a tvarůžkový tatarák

 

Další moje cesta pokračovala přes Hanušovice a Zábřeh na Moravě do mých oblíbených Loštic a muzeem a prodejnou olomouckých tvarůžků. Cestou mě ale zdržoval častý déšť a tak jsem se schovával pod mosty a autobusových čekárnách. V Lošticích jsem se odměnil tvarůžkovým tatarákem s topinkami a pokračoval do hanácké metropole. Z motorky jsem byl bohužel dost mokrý a prokřehlý, a tak prohlídka Olomouce byla jen taková letem světem. Na nocleh jsem byl domluvený s kamarádem ze studií v Prostějově, kam jsem musel navečer ještě přejet.

 

Jedno z nejslavnějších míst našich a evropských dějin

Ospalé nedělní Olomoucké centrum 

Průběžným cílem následujícího dne byla návštěva Mohyly míru v Slavkově u Brna a Ivančice. Památník bitvy národů jsem dost obtížně hledal, jednak to je od Slavkova poměrně hodně daleko (jinak řečeno, s vlastním městem to nemá nic společného), ale i značení bylo dost sporadické. Do Ivančic mě nepřivedli nejznámější rodáci – Vladimír Menšík nebo Barbora Krejčíková, ale nově otevřené muzeum RAF a generála Emila Bočka.

Úžasné museum, jako vzpomínka a poděkování našil letcům v rámci RAF



Zamyšlený generál na obraze Ondřeje Soukupa

Najít objekt bývalé textilky Mosilana bylo také trochu obtížnější, protože je od centra města poměrně vzdálená. Reportáž o muzeum RAF jsem viděl před týdnem v Toulavé kameře na ČT1 a na první pohled mě připadalo hodně zajímavé. Skutečnost ale předčila moje očekávání, je s podivem, co všechno jsou soukromí sběratelé historických artefaktů o našich letcích v Anglii schopni obstarat a s jakým citem se v tomto průmyslovém objektu povedlo navodit atmosféru časů našich válečných hrdinů před 80 lety. Blíže také www.rafhouse.cz


Součástí muzea RAF je také pěkná a kvalitní restaurace
 

Další zastávkou na cestě byla historická Třebíč. Sem jsem jezdil jako malé dítě k babičce na prázdniny, ale aspoň 50 let jsem tam nebyl. V té době sice bazilika svatého Prokopa stála a fungovala, ale o židovském městě se v té době nemluvilo. Jen mi maminka říkala, že tam chodila do základní školy. Židovské památky (mimochodem velmi dobře značené) na mě udělaly dobrý dojem a až se sem zase vrátím, určitě uvidím další pokrok. Jak rádi říkají realitní makléři – „Tohle místo má svůj velký potenciál“. Závěrečná návštěva baziliky, závislá na volném místě v rezervačním systému, byl krásný architektonický a duchovní zážitek. Večer a noc jsem strávil u maminčiny nemladší sestry (tudíž mé tety) nedaleko Okříšek, kde jsem musel převyprávět všechny svoje zážitky z putování po dědečkových stopách na severní Moravě.


Pohled na Třebíč od baziliky

Na severu židovského města je rozlehlý hřbitov

Staré židovské město v Třebíči má úžasný genius loci


V bazilice Svatého Prokopa

Skvost středověkého stavitelství v nejstarší románské části
 

Pro návrat domů jsem zvolil pro mě neznámé údolí Sázavy, s návštěvou (spíš pomalým kochacím průjezdem) Světlé, Ledče a Zruče nad Sázavou. Pořádnou zastávku jsem si udělal až v Sedlci u Kutné Hory. Tam jsem sice v nedávné době jezdil poměrně často, ale jak to tak chodí, na návštěvy kulturních památek nezbýval čas. A tak jsem si prohlédl krásnou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a nedalekou stále ještě rekonstruovanou Kostnici. Přiznám se, že ačkoliv vydržím dost, tak dobrý pocit jsem mezi těmi lebkami a kostmi neměl. Prvně jsem se divil, že je tam zakázáno fotografoval, ale ve finále mě to vůbec nevadilo. Byla ale možnost nahlédnout pod pokličku restaurátorům, které ještě čeká spousta práce.

Sázava tiše plyne...


Pohled na zámek v Ledči 


Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci

A tak skončil můj první okružní výlet na mé Hondě a už plánuji, kam se vydám příští jaro či léto.

 




pondělí 12. prosince 2022

Setkání bratranců a sestřenic po téměř 30 letech 🇨🇿

Za vším je taková zvláštní příhoda. Syn cestoval se snachou z Moravy okolo Vysokého Pole u Dětřichova, kam jezdil jako malý na chatu za dědečkem a babičkou a tak se hecnul, jestli to místo znovu najde. Našel a ke všemu zde „nachytal“ také moji sestru i jednu se sestřenic.

Když mi to po čase vyprávěl, pojali jsme společný nápad, znovu se všichni po letech na pár dní setkat se svými rodinami a dětmi. Drobný problém je, že se celkem jednalo asi o 25 lidí a chata má asi 7 postelí. Jako optimální termín jsme zvolili svátky na začátku prázdnin a převážná část osazenstva zvolila spaní venku a to buď u ohně nebo ve stanu.

Nakonec zůstaly téměř všechny postele volné...
Sjeli jsme se podle plánu a už na ráno jsem naplánoval společný výlet tatínků a dětí do Mladějova na obnovenou průmyslovou úzkokolejku (www.mladejov.cz), která o víkendech vozí zájemce do areálu bývalých Hřebečských lupkových dolů nebo na výhybnu Nová Ves u Kunčiny nedaleko bývalého dolu Hugo Karel, asi na polovičce cesty. Výlet mašinkou byl pro děti krásný zážitek, i když k naší smůle se parní lokomotiva zrovna porouchala a nahradila ji motorový lokomotiva ze 60. let. 

Setkání mašinek na výhybně Nová Ves u Dětřichova

Cestou zpět na chatu jsme si ještě udělali odbočku a výšlap na rozhlednu Strážný vrch (610 m n. m.), odkud je krásný výhled na část Orlických hor, Zábřežskou vrchovinu s Lázkem a Boskovickou brázdu s Moravskou Třebovou a rovinami až k Mohelnici.

Vrcholové družstvo na rozhledně Strážný vrch
Další dny a večery jsme si užili táboráky, hry na kytaru a zpěvu, sbírání borůvek a hub, různých bojových her a stezek odvahy, které jsme si vzájemně pro děti organizovali. Tři dny uběhly jako voda a když jsme se rozcházeli, slíbili jsme si, že se sejdeme znova a nebudeme čekat až uteče dalších 30 let.

Pozdní večeře přímo z ohně


Naše smečka poslední večer

Já, Hana a sestra jsme na chatě zůstali delší dobu a podnikli pár výletů do míst, na které po celou tu dobu, co jsem ve Svitavách bydlel nebo tam dojížděl za rodiči, prostě nezbyl čas.